Proč by cesta k mému životnímu cíli měla mít přestávky?

Cesta je cíl, ale na kolik cest se vlastně vydáte? Jdete směrem, který vás vyživuje a nebo jste někde odbočili a ztratili se v množství zajímavých informací? Máte pocit posunu a nebo se spíše točíte ve spirále vracející vás oklikou do stejného bodu? Možná je čas se zastavit, rozhlédnout se a zjistit, kde jsem a kam mířím. Zastávka na cestě v Jílovém u Prahy vám v tom může pomoci.

Seminář, který vám změní život. Kolikátý?

Přirozenou touhou člověka je zlepšování či růst, chcete-li. Jenže, co to vlastně znamená? Jak se mění doba, mění se i preference. Zatímco naši předci byli nuceni bojovat o přežití (fyzické či mentální) a na nějaké to "duchovno" nezbylo příliš času, nyní v době blahobytu cítíme, že lidský potenciál je velký. Napříč společností se k životu probouzí nové či znovuzrozené techniky, které se snaží v člověku rozproudit právě jeho potenciál. Potud se zdá být vše v pořádku. Ale... Seminářů, které vám změní život, otevřou oči a probudí vás je opravdu hodně. Po x-tém pokusu zůstává v duši jakási pachuť, která místo změny často vede k zatvrzení se v současném stavu, který sice nevyhovuje, ale alespoň ho znáte. Je z toho cesta ven? Ano.

Zdravý strom má jeden kmen

Mnohokrát byl člověk připodobněn stromu. Kořeny (jeho rod) mu dává sílu a výživu, zdravý pevný kmen (směřování) dovoluje větvím rozrůstat se a košatět (plnit své dílčí životní úkolky) a v určitý čas dát úrodu (spokojenost skrze svůj cíl), poskytnout stín a ochranu. Jenže, kam mám růst? Zkoušet nové věci je dozajista prospěšné. Pokud se však opakovaně vydávám na nové cesty, místo stromem se stanu spíše keřem. Při objevování je třeba být pozorný především k sobě. V určitý moment totiž zjistíte (spíše si vzpomenete), co je vaše touha. A tam je třeba se vydat. Ostatní směry mohou být stejně zajímavé, ale opravdu chcete jít po cizí nebo vlastní cestě?

Voda plyne, ale jakým proudem poplujeme?

Další z metafor lidského života je řeka, která plyne a my bychom se měli pustit břehu a s důvěrou plout vstříc svému osudu. Jenže co to vlastně znamená? Puštění se břehu totiž někdy končí pořádným nárazem o kámen, pád z vodopádu či boj o život v peřejích událostí. Častým důvodem je, že rozhodnutí "pustit se" nevycházelo z našeho niterného přesvědčení, ale jako výsledek mentálního procesu či nápodoby (inspirované nějakým seminářem). Můžeme se pak mylně domnívat, že pustit se nejde. Jenže, pouštěli jsme se na pro nás správném místě? Jak to poznám?

Zastavte svůj běh v peletonu západní civilizace

Otevřenost je v lidském životě zásadní. Ruku v ruce však s ní však musí být přítomno vědomí vlastního směřování. Svět je zajímavé místo, ale ne všechna místa máte prozkoumávat zrovna vy (ačkoli toho můžete být schopni). Vědět, kdy mám takzvaně dost vám ušetří potřebnou energii, kterou pak vynaložíte na překonávání vlastních výzev. Jedna z možností, jak dosáhnout zmíněného uvědomění si vlastního cíle je zastavení se. Ano, skutečně zastavení se. Existují pobyty ve tmě, které to umožňují opravdu důkladně. Nejste připraveni tomu věnovat týden a víc? Nejste si jistí, zda tmu zvládnete? Pak je pro vás "pobyt ve světle" na 2-3 dny a s podobným efektem v tento okamžik ten pravý. Nechte o sebe pečovat a uvolněte se. Zastávka na cestě v Jílovém u Prahy vám to umožní. Proces můžete navíc podpořit i masáží, zpíváním manter či jinými technikami. A nebo jen tak být.